Na blogu Kluwer Arbitration Blog vyšel 12. června 2026 text Maxima Osadchého věnovaný bilanci nouzové arbitráže (emergency arbitration) v investičních sporech. Autor připomíná, že 29. dubna 2026 uplynulo dvanáct let od prvního veřejně známého rozhodnutí nouzového rozhodce ve sporu z investiční smlouvy — věci TSIKInvest LLC v. Moldavská republika. Investor tehdy s oporou v novelizovaných pravidlech Stockholmské obchodní komory (SCC), která zavedla mechanismus nouzové arbitráže bez výjimky pro investiční spory, dosáhl předběžného příkazu, jímž bylo Moldavsku uloženo pozastavit opatření směřující k odejmutí jeho podílů v místních bankách.
Příchod procesního nástroje, který zahraničnímu investorovi umožňuje domáhat se nepeněžitého opatření vůči státu do pěti pracovních dnů od podání — ještě před formální žádostí o arbitráž a případně bez účasti státu či bez ústního jednání — byl přijat s obezřetností. Kritici uznávali přínos pro ochranu práv investora v často zdlouhavé fázi ustavování rozhodčího senátu, zároveň však zpochybňovali jeho vhodnost v prostředí investičních smluv. Obavy plynuly především z postavení států coby žalovaných suverénů: ze způsobu, jímž stát vyjadřuje a podmiňuje svůj souhlas s řešením sporů mezi investorem a státem, z obtížnosti nařízení a výkonu nepeněžitého opatření vůči suverénovi a z praktických překážek, jimž stát čelí při reakci na nouzovou žádost. Varovalo se před prostým „okopírováním" mechanismu z obchodní arbitráže do investiční.
Dosud je známo čtrnáct rozhodnutí nouzových rozhodců, z nichž pět bylo zveřejněno v plném znění a další byla popsána v odborném tisku. Všechna byla vydána podle pravidel SCC, jež zůstávají hlavním pramenem této judikatury; ačkoli SIAC a CIETAC mezitím nouzovou arbitráž rovněž zavedly, podle jejich pravidel není v investičních sporech hlášeno žádné rozhodnutí. Tento vzorek autor konfrontuje s hlavními původně namítanými obtížemi.
K obavě, že stát nedokáže reagovat dostatečně rychle, praxe ukazuje, že státy, které se rozhodly účastnit, tak činily smysluplně. Gruzie, Polsko i Arménie podaly věcná vyjádření k otázkám práva i procesu. Žádaly-li státy o úpravu standardních lhůt, nouzoví rozhodci vesměs projevili pružnost. Ve věci State Development Corporation „VEB.RF" v. Ukrajina Nejvyšší soud Ukrajiny odmítl námitku porušení práva na spravedlivý proces opřenou o to, že pětidenní lhůta připadla na dny pracovního klidu, neboť tato lhůta byla na žádost Ukrajiny prodloužena. Některé státy — Moldavsko, Benin či Mongolsko — se naopak řízení neúčastnily, přičemž nelze vždy rozlišit strategickou volbu od skutečné neschopnosti připravit obranu v krátkém čase.
Pokud jde o nařizování nepeněžitých opatření vůči suverénovi, rozhodci sice opakovaně zdůrazňovali nutnost nezasahovat nepřiměřeně do svrchovanosti a do činností sloužících veřejnému zájmu (srov. Caratube v. Kazachstán, rozhodnutí ze 4. prosince 2014, bod 121), žádnou obecnou zdrženlivost však praxe neukazuje. Nouzoví rozhodci přiznali takové opatření zcela nebo zčásti v devíti ze čtrnácti rozhodnutí; šlo například o pozastavení správních vykonávacích řízení i čerstvě přijaté legislativy, o zastavení soudních řízení ve státě, o příkazy zakazující ukončení koncesních smluv či o zajištění přístupu k právnímu zástupci. Citlivost zásahu přitom rozhodci zvažovali i bez účasti státu — ve věci Mohammed Munshi v. Mongolsko rozhodce zamítl žádost o propuštění investora z místní vazby přesto, že uznal vážné ohrožení jeho života a zdraví, neboť požadované opatření by zasáhlo do mongolské justice a stát nepřiměřeně zatížilo.
Sporné nezůstaly ani souhlas státu a podmínky předcházející arbitráži. Tzv. cooling-off lhůty rozhodci nepovažovali za překážku nouzového opatření, a to buď z důvodu nespravedlnosti takové podmínky (TSIKInvest v. Moldavsko), nebo pro zjevnou marnost dalšího vyjednávání (Evrobalt LLC v. Moldavsko a Kompozit v. Moldavsko). Námitku, že stát nemohl souhlasit s mechanismem zavedeným pravidly SCC z roku 2010 později, než ratifikoval smlouvu, odmítly i vnitrostátní soudy: ve věci JKX Oil v. Ukrajina soud poukázal na soulad nálezu s pravidly SCC účinnými v době zahájení nouzového řízení a obdobně byla námitka odmítnuta i ve věci VEB.RF v. Ukrajina, neboť stát při ratifikaci dotčené dvoustranné dohody žádnou výhradu k verzi pravidel neučinil.
Stručná bilance dvanácti let tedy naznačuje, že řada počátečních obav se nenaplnila, to však podle autora není důvodem k bezstarostnosti: nouzové opatření je ostrým nástrojem zasahujícím do citlivých oblastí výkonu svrchované moci a praktické těžkosti států při reakci ve stlačených lhůtách nelze podceňovat. Otevřenou ponechává otázku, zda by se „výlučně stockholmská" zkušenost měla rozšířit i jinam, a vyzývá k důkladnějšímu odbornému rozboru. Úplné znění příspěvku je dostupné na Kluwer Arbitration Blog.